Konkrétně vidění Srbska ze strany Franze Ferdinanda se během let 1912 a 1913 vyvíjelo od představy jeho budoucího začlenění do habsburské monarchie (spolu s Černou Horou, Bulharskem a Rumunskem) k požadavku trestní expedici proti Srbsku, i když asi v omezených rozměrech (okupace a anexe Bělehradu). Katalyzátorem tohoto vývoje byla balkánská válka roku 1912. Po desetiletí si Rakousko-Uhersko ze Srbska a Rusko z Bulharska snažily vytvořit poslušné satelitní státy, ale srbské a bulharské ambice a samostatné jednání neohlížející se na tyto velké patrony vedly k přehodnocení těchto vztahů, Rusko raději nechalo Bulhary záměrně na holičkách, než aby riskovalo, že se Úžiny případně dostanou do bulharských rukou (místo do ruských). Rakousko-Uherským cílem bylo rozšíření přímého či nepřímého vlivu monarchie k Soluni. Druhá balkánská válka a rozšíření vlivu Srbska tomu dodala. V říjnu 1913 začal císař Vilém otevřeně podporovat rakousko-uherský zásah v Srbsku spolu se zdůrazňováním toho, že Německo bude stát pevně za Rakousko-Uherskem (dřív radil obezřetnost, v obavách z vyvolání celoevropské války). V podstatě dal Rakousku-Uhersku bianco šek na válku proti Srbsku. Tato rázná změna postoje také ukazuje, že se přiklonil k názorům těch německých generálů, kteří považovali za uskutečnitelný Moltkeho plán. Smrt Franze Ferdinanda přinesla další posun: v těch týdnech se jednalo o to, jestli využít atentát jako záminku k válce a anexi celého Srbska, nebo ne. Mohlo se teoreticky dospět i k výsledku, že ne, ale v každém případě by šlo o odsun, o vojenském pokoření Srbska, které mělo být rakousko-uherským satelitem, bylo rozhodnuto už dřív. Stejně tak v Německu o novém rozdělení světa, hlavně Blízkého východu (možnost evropského konfliktu blikala už několik let předtím, hlavně během jednotlivých zásahů evropských zemí v severní Africe). A nové rozdělení nebylo možné bez války. Šlo o vhodné načasování války, ne o válku jako takovou.

Jestli by se něco změnilo bez atentátu, je otázkou. Něco určitě - invaze Srbska by možná měla omezenější rozsah, takhle vyvstala otázka, jestli se spokojit s půlkou bonbónu, když se může spolknout celý. Neznámých je víc, ale nejsou nutně vázány na atentát. Spočívají hlavně v postoji Ruska a Británie - kdyby Británie otálela ještě týden nebo dva, což bylo klidně možné, možná by Francie byla poražena. Rusko také mohlo reagovat umírněněji, později... Co je ale zřejmé, i když Němci měli proti Francii šanci, přece jen se dost mýlili v představě, že tato válka bude opakováním válek z roku 1866 a 1871. A v každém případě, ať už s arcivévodou nebo bez něho: Rakousko-Uhersko bylo i na omezenou válku, dokonce i proti malému Srbsku, připraveno fatálně špatně, jak vojensky, tak ekonomicky, a i vnitropoliticky. Prostě mělo moc velké oči - viděly sice až do Soluně, ale pod svícnem byla tma. Jak ukázal vývoj války v Srbsku, nebylo reálné očekávat bleskový zásah a srbskou kapitulaci. Nebylo to jako Německo proti Polsku 1939, válka by se protáhla, co protáhla, vlekla, a nejspíš tak či onak vyvedla evropský mocenský systém z rovnováhy, protože francouzské spojenectví se Srbskem a německé s Rakousko-Uherskem by tak či onak ovlivnilo i francouzsko-německé vztahy. Očekávat nějakou společnou německo-francouzskou snahu řešit konflikt v Srbsku je iluzorní. Koneckonců, i kdyby válku nakonec samo Německo už nechtělo, mělo závažný důvod obávat se francouzských snah o vrácení porážky z poslední války, vzájemná nedůvěra byla prostě moc velká, i při různých variantách alternativního vývoje se znovu a znovu vracíme k bezpečnostnímu dilematu.