Naprosto s Vámi souhlasím... Já jsem soběstačná osoba od 18ti let, našla jsem si skvělého muže, je to člověk se kterým chci strávit zbytek života, žijeme na předměstí, líbí se mi tady moc... ALE... dostal od rodičů jako jediný z pěti sourozenců dům o dvou bytových jednotkách a na tchýni a tchána věcné břemeno... My bydlíme nahoře a oni bydleli dole, tchán před pár měsíci zemřel a tak tam dole vegetí tchýně sama. Můj problém je ale naprosto odlišný od ostatních, nesnáším ji, protože je absolutně asociální a postrádá špetku nějakého (jakéhokoli!) citu. Když promluví, tak si jenom stěžuje, když je malý na zahradě, tak to jsou jen příkazy a zákazy co smí a nesmí, každý náznak kreativity se tvrdě trestá jejím ječákem a ještě jsem se dozvěděla, že mě po vesnici a i ve školce, kam chodila s malým pomlouvá... Nikdy jsem jí nic neudělala, já jsem nekonfliktní člověk, ale celá její rodina včetně jejich dětí ji nemá ráda, nechová k ní nikdo žádný cit a já tady s ní musím žít. Nemám s ní o čem mluvit a tak teď nastoupila ignorace. Vím, že to je neslušné, ale já si nemůžu pomoct, neumím hrát divadýlko a předstírat, že ji mám ráda, když jsem doma sama a klepe, tak ji neotevřu, když se mi nelíbí jak ječí, tak ji okřiknu, když si sama koupí hrnec v teleshopingu za 800kč a malému na narozeniny dá autíčko za 30kč (a to jí ještě musí můj chlap připomenout, že má malý narozeniny) tak si neodpustím jedovatou poznámku, když nepoznala svojí vlastní vnučku v obchodě co jí na praxi obsluhovala, tak kroutím hlavou, když sama nikdy nebyla schopná nasednout na bus a jet se podívat na nějaké ze svých 9ti vnoučat, to už je pro mě nenormální a když něco pro nás dělá, tak jí vždy o to požádá můj muž, sama se nikdy nenabídne.Když jsem zjistila, že jsem těhotná, tak mě asi 3 měsíce vkuse bolel žaludek a nemohla jsem vařit a ani jezdit budem s malým do školky, tak to udělala, ale jenom proto, že věděla, že mého muže potřebuje, že nikoho jiného nemá a mě prostě strašně vadilo, že to nedělá od srdce, ale protože musí a to stejně vařila 7 jídel dokola po celé tři měsíce nehledě nato jestli to já pozřu nebo né.O víkendech jsme vařili zase my a nakonec, když už mi bylo dobře, tak šel muž už za ní dolů, že už vařit nemusí, tak mu řekla, že to je dobře, že alespoň ušetří (a to nevařila nějaké obědy alá svíčková a knedlo vepřo podotýkám). Můj muž to ví a plně mě respektuje, že mám takový postoj, myslím, že mu plno věcí vadí, kolikrát ji něco řekl, ale ono to je jak házet hrách na stěnu, ona je naprosto splachovací... Prostě žije v jiném světě... Achich ouvej, kéž by to bylo jednodušší...