Taky nemluvim o tom, nastartovavat novou karieru v nove a nezname profesi, spus mam na mysli postupne pridavani, jak deti odrustaji. Sil sice muze ubyvat, ale ubyvaji i vycerpavajici starosti ve stylu musim, protoze deti to samy nezvladnou.

Ne ze bych nekomu davala recepty na spravny zivot, ale vzdycky je to o chteni a nechteni a neco nechtit je stejne legitimni, jako chtit. Pak se podle toho zaridim, budu makat a drit na kariere, nebo si propluju zivotem v klidu a miru. Vsechno ma ovsem sve dusledky a s temi je treba pocitat a smirit se s nimi.

Deti, ani vek pri dnesnich moznostech nejsou az takovym omezenim, omezujici jsou vlastni limity. Nekdy fyzicke, ale mnohem casteji psychicke.
Nemyslim, ze tak rychle chatrame, jako spus lenivime. Pokud si nekdo lenivy smiren se sebou a svetem, ani tam netreba mit zadne namitky.

V sedmdesati znam pary, co ibrazeji motostrazy na masine a jine, co se ruku v ruce vodi parkem a jsou fajn lidi. Jsou se sebou ztotozneni. Pak znam notori ke prudice, kteri misto aby delali to, po cem touzi, treba v malem a omezene, otravujou vzduch okolo.