libiku o frustraci si nekoleduju. kdysi jsem s tím milencem chvíli chodila a vím, že to není úplně jen o sexu, ale že se máme i trochu rádi minimálně jako kamarádi, takže se nepovažuju jenom za sexuální objekt. on se mi i svěřuje a povídáme si... takže frustrace se nebojím. a pokud bych cítila, že na mě leze zamilovanost, tak to můžu ukončit. zatím na mě neleze a tím, že ho znám už spoustu let, tak se toho ani nebojím, že by na mě vlezla. to že mi vyhrkly slzy bylo dané spíš tou úlevou, že po dlouhé době něco tak hezkého zažívám. ale znovu zopakuju, že ho za partnera nechci, že jsem spokojená se současnou situací a mám to pod kontrolou, žádné zamilované hormony mnou nemlátí.