Dceři jsou 3 roky, před měsícem se jí narodil bráška, chová se k němu velice pěkně, nemusím se vůbec bát nechat ho s ní samotného, pořád ho pusinkuje, když začne plakat, hned běží dát mu dudlík, pomáhá při přebalování atd.

Změnilo se ale její chování ke mě - naprosto vůbec neposlouchá, můžu jí tisíckrát říct, aby se oblekla, stejně se neobleče, dělá jakože neslyší, dělá mi naschvály (dnes třeba vylila pití z flašky na schody). Sama mi řekne, že to dělá proto, že se to nedělá. Když jí za trest např. odmítnu něco koupit v obchodě nebo jí třeba vypnu cd s písničkami (s tím, že jí ho znovu zapnu třeba až si vyčistí zuby), tak se začne neuvěřitelně vztekat a ječí jako na lesy (mám ale za to, že období vzdoru máme za sebou), dnes třeba odmítla snídat, tak jsem ji nenutila, pak jsme jely autem a měla "hrozný hlad na žvýkačku", nedala jsem jí ji, když nesnídala - a udělala neuvěřitelný cirkus, tak se vztekala, řvala a kopala kolem sebe, že byla naprosto celá zpocená.
Snažím se jí věnovat jak to jen jde, malý pořád spí, takže to není tak, že by se cítila odstrčená, čteme pohádky, malujeme vodovkami, chodíme na hřiště, hrajeme pexeso a jiné hry.
Vůbec nechápu, proč to dělá, jsem z toho zoufalá, docela často dostává na zadek, protože jedině tak laskavě udělá věci, které předtím dělala automaticky (teď je neudělá ani když jí to milionkrát řeknu), vůbec na to nejsem pyšná, ale mám jenom jedny nervy a další starosti (manžel je už půl roku v nemocnici a nikdo neví v jakém stavu co se týče soběstačnosti se vrátí, musím se rozčilovat s tchánovcema, se kterýma bohužel bydlíme, byť ne ve zcela společné domácnosti - tchán nedávno řekl manželovi do telefonu něco v tom smyslu, že si s naší dcerou bude dělat co uzná za vhodné a že je mu jedno, co si o tom myslím). Prostě už toho všeho mám plné zuby a teď ještě dcera začala dělat toto. Dokud je po jejím a nic se po ní nechce, tak je jako andílek, jakmile má něco udělat nebo naopak nedělat, tak začne peklo.