Nevím, nemorální mi to nepřijde.
Případ č. 1, co je na tom tak strašného, jsou to dva samostatní starší lidé, jistě mají každý své děti, své rodiny. Jedinou otázku která by znemožňovala privatizaci obou bytů spatřuji v tom, zda by si oba starší (důchodci?) byli schopni vyřídit takovou půjčku, aby i za tu "netržní" cenu byli schopni každý svůj byt odkoupit (tam ale vidím prostor pro ty děti, které by jim tímto byt koupily - a třeba připadnou jim, dvěma různým rodinám, tedy opět žádný morální problém s tím, že jeden by si nahrabal za dva).

Případ č. 2 mi též nepřijde nemravný, tak to chodilo že nájem mohl přecházet, vnuci obvykle bydlívali jinde ať už z důvodu studií či práce, až když se byt "uvolnil", mohli se do něj nastěhovat..... Jestli je nespravedlnost v tom, že v roce 88 někdo "odkoupil" družstevní podíl a tím takovýto byt za 20 tisíc, a v roce 91 už třeba za 200 tisíc a v roce 2000 už třeba za milion..... no asi jo, ale "narovnat" to nijak nejde, a vždycky v historii byly chvíle kdy něco mělo hodnotou velkou a v zápětí malou či opačně.

Manželova sestřenka si vzala Řeka. Jeho otec byl třetí ze synů, a tam to chodilo tak, že nejstarší v rodině dostávali půdu co nejůrodnější, případně ve městě, a mladší potomci co zbylo, třeba "jen" kus skalnatého pobřeží...... Dneska je ten kus pobřeží co zdědil sestřenčin manžel docela slušný "vývar" , a to si mohl otec manžela připadat taky nemravně ošizen, před nějakými 50 lety.....