Přidat odpověď
Já se přidám, neznám žádného zdravého novorozence, který by byl nucen Vojtovat.
Je pravda, že já taky měla tendenci první cvičení Vojty ( u dítěte,co nemělo v té době ani 2 kila) brečet, že ho týrám, ale rhb sestra mi vysvětlila, že to je to, co je špatně - znáte to samy, - pokud matka není přesvědčena o nějaké správnosti, tak to dítě to špatně ponese taky (viz zdejších milion diskusí o ukončení kojení atd.).
Tj. muselo to cvaknout v mozku mě, že to co dělám, je pro dítě to nejlepší a je to nutné a on je šikula, že to zvládá a s tím k němu přistupovat - ne s přístupem, ty jsi můj chudinka, ách jo, už na to zase musíme, tak pojď, ať to máme za sebou...
Cvičili jsme, než začal chodit, tj. asi 14 měsíců. Doma mi u cvičení nikdy neřval (až jsem se kolikrát sestry ptala, jestli cvičím správně). Jen, když s ním cvičila sestra, tak řval - proto se taky doporučuje cvičit rituálně (tj. stejné místo, stejná osoba, před pomazlením a kojením atd.). Neměla jsem pocit, že ho týrám. Bylo vidět, že mu to pomáhá, bylo vidět, jak ty svaly zapojuje atd. Asi by i bez toho cvičení chodil, ale snad mu to aspoň bude k něčemu jako prevence špatného držení těla v budoucnu atd.
myslím, že ho mnohem víc psychicky postihne těch prvních pár týdnů života bez maminky (resp. s maminkou za sklem), než cvičení s mámou, v bezpečí domova, které koneckonců trvá jen pár minut několikrát denně a následuje mazlení, kojení a spánek. Min. 6 měsíců jsme ho (po návratu z nemocnice) v podstatě nedali z náručí, v posteli spí na mě naplácnutej dodnes a žádné známky ochoty být bez mámy nejeví... To si myslím, že za větší týrání v současnosti považuje mytí vlasů a stříhání nehtů - řve u toho podstatně víc, než u VOjty, a taky mu to dělám...
Předchozí