Napíšu vlastní zkušenost. V osmi týdnech syn asymetricky stáčel hlavičku. Domluvila jsem si rychle vyšetření na rehab. klinice. Vyšetřil ho primář, důkladně, malý neplakal, byl u toho v pohodě. Primář řekl, že je to v normě, ale pro jistotu si nás pozval na třech měsících na kontrolu. Tam nás vyšetřovala rehabilitační sestra, která shledala, že není v normě, měl by už dělat to a to, měl by přitahovat nožky, otáčet se apod. Hned zavolala primáře, bylo to jako by malému šlo o život. Hrozný stres, všechno rychle rychle. Primář se ho dotkl a jak to bylo všechno takové negativní, syn řval a řval. Já jsem ho vzala, už jsem jim ho nepůjčila (ukonejšila jsem ho až venku před klinikou). Primář striktně nařídil cvičení vojtovky. A začal mne strašit, že když nebudu cvičit, syn se nebude dobře vyvíjet. A ještě mi vynadal, že dítě váží deset kilo. Už jsem tam nešla. Takový přístup byl pro mne hraniční. Poradila jsem se s pediatričkou, která doporučila na vojtovku nepřistupovat s tím, že rehailitační pracovníci mají často v oku ideální stav, nepřihlížejí moc např. k tělesné hmotnosti dítěte. Moje dítko bylo prostě línější... Takže já bych votovku cvičila s dítkem, které má opravdu problém, a veliký. Nikdy s dítětem, které je možná maličko zopžděné a už vůbec ne preventivně. To se mi zdá jako šílenost!