Bob: úplně ti rozumím. S mým otcem byla před jeho smrtí situace už hodně složitá a nikdo z nás se v duchu nevyhnul úvaze, zda by smrt nebyla vysvobozením pro nás všechny. Když se tak stalo, nesla jsem to nečekaně velmi těžce, plus k tomu ty výčitky, že jsme si vůbec dovolili mít takové myšlenky. S odstupem času se vybavují spíš už jen ty dobré vzpomínky na něj a o to je to horší. Chybí mi moc a je mi líto, že dcera si ho moc neužila.
Maminka mi v poslední době začala hrozně rychle stárnout před očima a začínám se moc bát toho, až tu nebude. Je to přirozený koloběh života, nějaké roky už má, jenže je to prostě maminka, jinou už mít nebudu a mám pocit, že s ní odejde veliký kus mne, mé dětství, protože už nebudu ničí dítě, a spolu s ní i historie rodiny, babičky a dědečkové, protože už nebudu mít koho se na to všechno zeptat - na věci z dětství, které si nepamatuju, na vzpomínky na lidi, co už tu nejsou, na historii domu, stromů, věcí...