Já jsem doma věty typu "jsi úplně blbá" neslyšela, zato mě úplně odrovnaly věty jako "musíš se učit", "už všechno umíš?", škola byla pro mojí mámu považovaná za to nejdůležitější na světě, všechno ostatní šlo bokem. Mělo to za důsledek to, že jsem školu nesnášela, cítila jsem se hrozně nesvobodně ve škole i doma, protože se ode mě očekávalo, že se budu pořád jen učit a i když jsem začala studovat dvě VŠ, uvědomila jsem si, že je studuju kvůli mámě a ne kvůli sobě a nedostudovala jsem ani jednu. Nelituju toho, nebylo to zaměření "pro mě".

Co mě trošku mrzí je, že jsem nešla za tím, co by mě bývalo bavilo, ale bylo to celkem logické, výchovou k poslušnosti a školským systémem jsem ztratila vlastní identitu. Teď si to vynahrazuju a překopávám svůj život tak, aby mě těšil, abych dělala to, v čem vidím smysl a potěšení.
Uvědomuju si stále víc, jak nás školství tlačí do systému, kdy člověk něco musí a nebere ohledy na přirozené zájmy, talent a neučí zodpovědnosti za svůj život. Škola je pro mě symbolem velké nesvobody a bohužel vidím už dnes důsledky na svých dětech. Není mi z toho dobře, chtěla bych to změnit, ale nevím jak.