jojo, líná, lempl, neschopná, blbá, respektive s tím co umím budu jednou tak maximálně utírat kravám zadky. Též jsem slýchala, od obou rodičů (od mámy teda jen někdy v afektu, od táty systematicky). Též jejich podpora před důležitými zkouškami typu přijímačky, řidičák a maturita byla neuvěřitelná (hm, tak jsmee vyhodili 5 tisíc za tvůj řidičák který stejně zítra neuděláš - tomu se v předvečer akce říká v angličtině "negative pep-talk"). A naopak naprosté neuspokojení po výsledcích dosažených: přijímačky udělány - "no proto, s tou tvojí matikou", řidičák pravda napodruhé "hm, se divim", maturita na vyznamenání "a co jako", státnice z angličtiny na jazykovce "to byl drahej rok pro tenhle jeden papír". VŠ jsem se dostala na dvě školy ze tří - "to mi řekni proč jsi nemohla udělat jen jedny přijímačky a hotovo - ale nemysli si že tě budem u studia živit, jsi už plnoletá", pak jsem teda nedokončila a to bylo "jsi nás strašně zklamala". O patnáct let později jsem se oklikou k tomu bakaláři dohrabala (v řádném termínu :-D, jestli to zakladatelku zajímá), a bylo to "no, a co je to vlastně za obor, k čemu ti to bude? nezdá se ti že to byla zbytečná ztráta času?"


Jak se tu píše o diskusi výše ohledně rodičovské lásky - jo, asi mě mají rádi, ale emocionální podpora z jejich strany je něco, co neznám. Maximálně tak věcná a to jen někdy, když si o ni řeknu.

U ségry to nebylo o moc jiný, ta si vybrala gympl v místě, neboť viděla co naši dělali za ciráty s mým dojížděním, a stejně to nebylo dobře, pak si vybrala VŠ podle sebe a tam už to dojíždění bylo a naši opět prudili jak je stojí moc peněz, pak když zjistila že by měla stejný obor levněji blíž a sama si zařídila přechod na tu bližší VŠ tak měli opět řeči "že s tím nadělá štráchů", a když dostudovala a věnuje se profesi - ráda, tak je to "jenom učitelka, co je tohle za karieru". Jinak oba rodiče mají maturitu a víc nic, takže nevím co si představovali. Jsou to životním postojem takoví remcalové, nic jim není vhod, na všem najdou mouchy.
Už se jim zavděčit nesnažím.