Maminku už nemám řadu let... a táta? Ten je úžasný. Je ztělesněním rčení "láska prochází žaludkem", takže nám chodí vařit Teda já pochopitelně taky vařím, ale táta chodí a třeba peče svíčkovou, dělá domácí těžké houskové knedlíky (dělové koule), patlá se nám s palačinkami, smaží bramboráky, přináší plněné papriky, dělá ledvinky... no samá jídla, která milujeme a nemám na ně trpělivost.
Dřív dorazil uvařit v podstatě každou neděli (mám kuchyň "po něm", vyměnili jsme s ním kdysi byt), teď už mu ubývá energie, což mě trochu děsí.

Jinak se zajímá, co děláme, podporuje nás (mě i sestru) v blbostech (typu "učím se svahilsky"), debatuje s námi o politice (tam se neshodneme, ale nehádáme se, já uznám část jeho argumentů a on zase sem tam nějaký můj), neustále nám všem (tedy svým dcerám, vnučkám i našim kočkám) nosí mlsky...

Ale především, s tatínkem za zády vždycky vím, že někoho mám, kdo by mě nenechal padnout na ústa, někoho, na koho se obrátit v opravdové nouzi o pomoc. Je tu pro nás. A snažím se být tu pro něj, ale obávám se, že nejsem zdaleka tak dobrá dcera jako on je dobrý otec.

Jsem samostatná a zvládám svou rodinu bez problémů, ale je fakt příjemné vědět, že nejsem sama.