Dostudovala jsem v řádném termínu, ve 23 letech.

Naši mi nikdy sebevědomí nesráželi, věty "ty jseš úplně pitomá nebo co?" používali (tedy maminka, tatínek je dobrák) jen za takových okolností, jako když jsem nechala mlíko na plotně a šla jsem si vyložit partičku pasiánsu, než zavře

Naši mě nikdy na VŠ netlačili ani nepřemlouvali, ale je fakt, že se u nás doma tak nějak bez velkého probírání počítalo s tím, že na nějakou VŠ půjdu. I když věřím, že kdybych se šprajcla a chtěla se živit jako květinářka, naši by sice asi něco namítali, ale nebyl by to zásadní boj - pro ně byla vždycky velká hodnota "dělat práci, co mě baví".

Fakt je, že naši nikdy nedozírali na mé učení (ani v první třídě, co pamatuji), nanejvýš projevovali příjemné překvapení nad mými známkami ("Já měla ve třeťáku dvojku z chování" a podobně, maminka i tatínek maturovali pro velký úspěch podruhé na podzim ) Mě škola vždycky tak nějak bavila sama od sebe, nasávala jsem vědomosti jako houba a navíc jsem neuměla nedávat pozor - což neumím dodnes, pozorně vyslechnu sebenudnější přednášku :-(

Děti jsou naštěstí zřejmě po mně, tak doufám, že to taky nějak půjde (ačkoliv se před nimi nemůžu prsit historkami o maturitě na podzim, žvýkáním kávových zrn na internátě, školnicí sraženou prudce otevřenými dveřmi a tak, jsem prostě nudná matka).