Já bych se naopak nikdy tak ke svým dětem chovat nechtěla,tak jak vnímám já chování sv matky ke mně.Jakoby nikdy jsem jí nebyla dost dobrá,no co už.Zas si říkám,že vše špatné bude jednu k něčemu dobré-až jednou umře,nebude to pro mě takvý citový šok a obrovská ztráta,i když to pomyšlení,že už tady vlastně neni,no i na to si budu muset asi chvíli zvykat.
A zatím mi moje předsevzetí ohl.toho jiného chování a žití než máti vychází.Dokonce mi to jednou i sama řekla - že žiju tak úplně jinak než ona-no na to jsem vůbec nevěděla co říct,ale nakonec jsem si vzpomněla-že vlastně nic tenkrát neudělala proto,abych mohla zůstat žít ve stejném městě poblíž jí - kvůli svému tehdejšímu chlapovi,se kterým už je zas dávno rozvedená,protože ten nesnášel ani andulku když měla.
A naše dospělé děti máme moc rádi,jen je mi líto,že se ž tak osamstatnili,že jsou 200 km od nás,ale na druhou stranu zase radost,že se jim jinak po všech stránkách a hl.té prac.velmi daří a jsou úspěšní ve svém oboru.A pokud něco potřebují nebo ted se budou stěhovat na nový podnájem,tak jsme jim nabídli pomoc.A rádi s nima výletujem a povídáme si,a že je stále o čem.