Já už nemám rodiče, ani prarodiče a nejvíc mi chybí naše rituály a zvyky. To že jsme se každý týden celá rodina scházeli pravidelně celá léta, měla jsem pocit, že někam patřím a někomu na mě velice záleží.

Teď se snažíme o dodržování zvyků se sestrou, ale nejde to tak jako dřív - máme partnery, kteří mají zase jiné zvyky a jejich rodiče (tchánovce, kteří jsou zase úplně jinak zvyklí).
Partnerova rodina je, co se týče mých zvyklostí, prostě úplně mimo a nemůžu si na to ani po 10 letech zvyknout. A od té doby co mi všichni umřeli je to ještě mnohem horší.

Máma s babičkou mi strašně chybí, byly to skvělé ženské a obě skvělé babičky. Což se bohužel o tchýni říct nedá.

Hlavně ta blízkost, že si můžeme navzájem říct všechno a chovat se přirozeně. Partner je naučený se před rodinou jakoby přetvařovat. Ví moc dobře proč jim neříká většinu věcí, už jsem to také poznala, že lepší jim nic neříkat. Ale hrozné je to, že ho jeho rodina vlastně vůbec nezná.