Taky jsem byla tak extrémně stydlivá jako tvůj syn. Nakoupit jsem nebyla schopna ještě v 10 letech. Běžně jsem měla problém pozdravit známé na ulici atd. S dětmi jsem si sice hrála, i se s nimi trochu bavila, ale vždycky jsem stála opodál kolektivu. Jakoby mi nešlo vylézt ze své ulity, bylo mi dobře, když jsem si hrála sama, o kolektiv jsem dvakrát nestála. Nejvíce mě štvalo, když mě ostatní (učitelky ve školce a částečně i trochu rodiče) nutili, abych si více hrála s vrstevníky. Celý první stupeň mi učitelky naznačovaly, že s takovouto daleko v životě nedojdu, že musím být komunikativnější atd. Ono se to lehce řekne, ale hůře dělá.
Do školy jsem šla v řádném termínu, o odkladu nikdo neuvažoval, jsem prosincová a navíc jsem byla o hlavu vyšší než druhý nejvyšší ve třídě. Na prvním stupni mě spolužáci jakž takž tolerovali, resp. nevšimali si mě, na druhém stupni jsem zažila psychickou šikanu (byla jsem tichá, nikomu nic nedělala, neuměla se bránit, takže jsem neustále poslouchala, že jsem největší kráva a jak jsem hrozná, škaredá, nikdo si vedle mě nechtěl sednout atd.). Na SŠ nastal obrat k lepšímu, to už jsem si našla kamarádky. Momentálně jsem schopna učit dospělé cizí jazyk!, extrovert se ze mě nikdy nestane, jsem učebnicový příklad introverta, ale již dovedu vylézt ze své ulity - jak jsem to dokázala, to nevím, přišlo to tak nějak postupně na SŠ; mám nízké sebevědomí, první vztah (a zatím poslední) jsem měla v necelých 24 letech, seznamuji se velmi těžce.
Zda řešit synovu nekomunikativnost, to nevím. Mí rodiče to neřešili. Jestli to bylo dobře nebo ne, to netroufám hodnotit. Co bych ale u tvého syna řešila, to je to, aby se nestal terčem posměchu jako já. Neskutečně mě to poškodilo, tehdy jsem neměla žádné sebevědomí.