Tak nevím, pubertální děti nám často říkají, že nechápou, jak se dva lidi s natolik odlišnými osobnostmi mohli seznámit a vydržet spolu (6+21let). Ale ten život zdaleka nebyl o koníčcích, ty buď umřeli (tancování-manželčin, pro mne spíš oběť) pod tlakem dětí, školy, výchovy, práce, života v církvi (to je spíš dobrovolnická služba, než koník), nebo zpracovněli (počítače). Když přišly malé děti, tak se celý ženin život změnil na sérii řešení nemocí, úrazů a hlídání hyperaktivního syna. Naopak mne poslali zaměstnavatelé několikrát na řadu měsíců z domova/do ciziny. Později k tomu přidalo doučování kvůli dyslexii a dysgrafii a kvůli ohromné nemocnosti dcery (25-50%) během prvního stupně a začátku druhého. Do práce se žena mohla vrátit až po cca 10 letech.

A až v loni začala studovat VOŠ - sociální pedagogiku a teologii, což ji baví a mne taky o tom diskutovat. Společně jsme taky začali číst některé knížky, hlavně beletrii a nakonec jsme společně začali vést i domácí společenství.