Což ostatní státy budou nařizovat docela snadno, otázkou je spíš, nakolik to "Krym" vyslyší. Píšu v uvozovkách, protože mám na mysli jeho aktuální představitele, ne Krym jako takový - tam kupodivu, s ohledem na okolnosti, nebyla podpora připojení až tak vysoká, a to i když se odečtou Tataři a Ukrajinci - ale nezpochybňuju, že Krym je většinově proruský; ale pořád bychom neměli zapomínat, že není homogenní, že jeho - i nedávná - minulost i národnostní skladba je komplikovaná.

Každý takový počin je příspěvek do mezinárodního práva, které má dvojí základ: smluvní a precedenty. Přílišný počet precedentů o osamostatňování a změnách hranic vytváří nestabilitu, ohrožuje víc a víc státy jako takové i mezinárodní právo samotné, proto je snaha precedenty postavit pokud možno na smluvní základ. Ne vždy se to podaří, ale pro mezinárodní systém je aspoň snazší vyrovnat se se změnami, které neznamenají kreslení nových, ale jen povýšení existujících hranic z vnitřních na státní. Tam patří i Krym, ale ne Podněstří, patří tam třeba Náhorní Karabach, ale ne Lačinský koridor.

Ať už to s Krymem bylo v minulosti jakkoli, ať už to s Majdanem bylo jakkoli, ať už bylo cokoli mezi Ruskem a Ukrajinou jakkoli, jedna věc je jasná: místo aby se Krym, právě díky své komplikované historii i struktuře, stal mostem mezi Ruskem a Ukrajinou, stal se mezi nimi zdí. Rusko si mohlo vybrat, zda mít půlku vlivu na Ukrajinu, nebo kompletní vliv na Krym. Vybralo si Krym, ale byla to volba buď-anebo.