Já se nejdřív vnitřně rozklepu, stáhne se mi žaludek, pak si na to sednu a začnu to usilovně řešit a sprostě nadávat nebo se litovat (dle situace). Až to mám v sobě srovnané, tak to řeku kamarádkám, a čekám, jestli tím získám nějaký nový pohled. Brečím až tak další den, kdy to na mě padne, ale jen někdy (když se mi ke krizovce přidá pocit, že můj život nějak ztratil směr a co já chudina budu dělat), ale to mi 10 minut nestačí.