Při krizových situacích neohrožujících život je ze mě robot. Mechanicky, efektivně funguju, zmizí veškeré emoce. Ztráta emocí přetrvává i dlouho po, takže pak ještě velmi dlouho nejsem schopná se upřímně radovat a chovat se přirozeně.

Při pádu příbuzného, kdy jsem si myslela, že je mrtvý jsem jen stála a křičela „Ježišmarjáááá“ (vůbec netuším, kde jsem to vzala, běžně nepoužívám). Když se pohnul byla jsem opět efektivní a řešila.

Vytočit mě dokáže svým psychoterorem jen mamka. Vnitřně se sesypu, klepu se a je mi blbě. Nemám se komu svěřit, manžel by jí pak nejraději zakázal přistup do domu.