V lehké krizi hysterčím a ječím, když jde doopravdy do tuhého, mlčím a funguju.

Ale nejhorší co jsem zažila bylo, když šlo o syna, a to jsem nijak dobře nezvládla. Byli jsme na chalupě a já viděla, že potřebujeme nutně jet k doktoru (kluk strašně otékal) a všichni okolo (manžel i otec) mi říkali, že hysterčím a že to tak hrozný není. Tajně jsem brečela na záchodě, abych kluka nestresovala, a hádala se s nimi. Teprve když manžel pochopil, že je to krizovka, ujížděli jsme o půlnoci do Motola. A tam nám řekli, že kdybychom čekali do rána, mohli bychom taky přijet pozdě...
Byla jsem na sebe hrozně naštvaná, že jsem neprosdila dřívější odjezd. Ale potom jsme fungovali bezchybně, akorát když nakonec vše dobře dopadlo a kluka si nechali v nemocnici, tak jsem pak v noci nemohli spát a byla vyklepaná ještě týden.
Jo a v nemocnici za námi přišli zdravotní klauni, i když syn už byl veliký (13) a tam mi došlo, že jsou asi hlavně pro rodiče. Ttak jsem se jim smála, až jsem brečela - jak to napětí povolilo.