Pokud jde o krizové situace při úrazech dětí, nesmím to vidět a pak jednám velmi racionálně a s chladnou hlavou - rozbitou hlavu nebo zapíchnuté nůžky v obličeji jsem ošetřila tak dokonale, že jsem dostala na chirurgii pochvalu od doktora :o) Tehdy to bylo prostě prásk prásk prásk, tohle bude tak a tak a jelo se, naprosto bez emocí, jen pak to na mě padne, co všechno se mohlo stát, "kdyby" (kdyby nůžky zajely o kousek výš nebo níž a tak...). Manžel v těchto situacích naprosto nepoužitelný.

Jenže tohle léto přišla situace, kdy jsem byla přímým divákem úrazu staršího syna, zřítil se v Alpách do třímetrového neznáma, viděla jsem jeho pád a netušila, kam padá a když jsem doběhla na místo dopadu a viděla ho bezvládně ležet vedle obřího šutru, složila jsem se. Naprosto jsem to nezvládla, padla na kolena, klepala se jak ratlík a bulela - tehdy jednal racionálně manžel.
Naštestí se nic nestalo, syn dopadl do mechu těsně vedle, odneslo to jen naražené a sedřené rameno a sedřený obličej, ale mě to ukázalo, že stát takové situaci tváří v tvář moc nezvládám a jen doufám, že se to nebude nikdy opakovat.

Pokud jde o "krize" např. partnerské, nejím, nespím, hodně kouřím a jsem v takovém permanentní vnitřním třesu, nestále se tím užírám a mám potřebu to nějak řešit.