Záleží na typu krizové situace. Byla jsem svědkem dopravní nehody, auto srazilo mladou slečnu. Fungovala jsem normálně, zavolala sanitku, policii, slečně poskytla první pomoc, do telefonu na policii jsem i stihla nahlásit SPZ toho, co jí srazil. V prvním okamžiku to totiž vypadalo, že z místa nehody ujede. Jakmile přijeli záchranáři a bylo po všem, totálně jsem se zhroutila, brečela, byla téměř hysterická, nemohla jsem dojet svým autem domů a mým autem mě dovezl jeden policajt. Bylo to už jen kousek, ale nefungovala jsem. Trvalo mi asi týden, než jsem znovu sedla do auta.
Jiná, pro mě extrémně krizová situace, byla, když se mi ztratila dcera. Taky jsem na začátku byla v klidu, jen jí hledala, oslovila ochranku, která byla onom nákupním centru, a když jsme dceru po asi 15 minutách našli, tak jsem totálně zblbnula a dala jí na zadek. Jako blbost, ale já brečela a neuměla být klidná. Takže když se tak čtu, funguju a jednám, ale když je po všem, tak zkolabuju. Ale pro tu vlastní situaci to je asi dobře