Tragiko, jak píšu níže - kdysi jsme řešili to samé s babičkou.

Víš, co si dodnes nejvíce vyčítám? Že, když volali z ústavu, že se to s babičkou horší (měla virózu), tak jsem čekala hodinu s autem na maminku, která byla v práci, aby mohla jet za ní se mnou. Nestihly jsme to. O 10 minut jsme se nestihly rozloučit. Cesta trvala necelých 30 minut. Babička také už mnoho nevnímala, mne si už asi nepamatovala, ale věřím, že věděla, že jsme někdo, kdo ji má rád. Takže představa, že bych já byla na dovolené a věděla, že se stav rapidně může zhoršit by byla pro mne naprosto nepřijatelná a plně chápu zakladatelku, proč neuvažuje o odjezdu.