Já si pořád říkám, že je to dítě a nemůže za to.
A všichni mi říkají - že jsem dospělá a já jsem ta, co by se měla ovládat..
Já se fakt snažím.

Ale po nocích mě sžírají ty myšlenky - pořád jen se strachovat o to, co mi řekne, pořád jen soudy, policie, pořád jen platit..

Já chci jen klid, štěstí a pro své budoucí děti fajn prostředí a nechci mít jen zbytek, co mu zbude z platu na mateřské.
Podle některých matek jsem mrcha, co to nechápe, protože nemám své vlastní děti.. Prý nemám ten mateřský cit, to prý nepochopím, dokud nebudu mít své děti..

Já ji fakt nemám ráda a ničí mě a (promiňte, začínám ji nenávidět), je mi z toho strašně smutno (ze mě samotné, co jsem to za člověka, že mám takové hnusné emoce a zrovna na dítě)...

Pak začnu přemýšlet, zda bych byla dobrá matka..