Rozumím zakladatelce tématu dost dobře. Mám skvělého přítele a ten má dceru ve stejném věku jako je moje. Znám jí od 5ti let, teď je jí už 11 let. A ráda jí nemám, ale nikdo to netuší. Ona ve mně vidí už od těch 5ti let soupeřku a bojuje a bojuje a bojuje. Sem tam si s ní něco vyříkám, když jde např. o nějaký naschvál tipu že něco vařím a ona mi přeřídí minutku, aby to jídlo ode mě tatínkovi nechutnalo, atd., takových příhod máme za ta léta za sebou tisíce...ale jinak vše řeším přes přítele. Když mi připadá, že se dceři VE VŠEM podřizuje a na mě zapomíná, dám to hodně najevo, on se urazí, ale do dvou dnů se mu to rozleží v hlavě, dá mi většinou za pravdu a chová se tak, abych byla spokojená, protože mu na mě záleží. Jinak já respektuju, že jeho dcera je pro něj priorita (bylo by smutné, kdyby ne), ale po hlavě si skákat nenechám ani od ní, ani od přítele.

Jinak pravda je ta, že jako matka se na to dívám trochu jinak ze dvou důvodů - 1) nechovám se k jeho dceři ošklivě, protože by mě mrzelo, kdyby se někdo ošklivě choval k mojí dceři...a 2) můj přítel se chová k mé dceři báječně a já mu to tímto vracím, i když to dá dost práce.
Jinak podle mě nikdy není problém v tom dítěti, ale vždy je to problém toho otce. Musíš si dupnout a stanovit aspoň nějaká pro obě strany rozumná pravidla...Pokud Ti přítel nevyhoví, pak jdi od něj, nezáleží mu na Tobě.