Nečetla jsem odpovědi, možná píchnu do vosího hnízda, možná budu nějaký názor opakovat...
Zkus se na to podívat z pohledu té pětileté /teprve pětileté/ holčičky. Většinu času tráví s člověkem, který podle toho, jak jsi ho popsala, jí moc vzorem není a není tam nikdo, kdo by ji navedl na správnou cestu.
Pokud přijede ke svému tatínkovi, opět tam na ní nečeká "klid", ale musí se vypořádat s novým členem-tebou. Což si neber osobně, tak to prostě je. I ty nejhodnější nové partnerky tatínků si musí cestičku k dítěti vyšlapat.
Někdy mám pocit, že se od dítěte očekává bezchybné chování. Ale když se člověk zamyslí, tak se po něm chce něco, co je pro ostatní sice přirozené, normální, běžné, ale už se nevidí, že se to ten, kdo to chce musel tomu také naučit, musel získat zkušenosti, musel si projít obdobím, kdy se tomuto pro něj normálnímu chování naučil.
Vždyť ta holčička ještě vůbec nezná svět, zná ho jen podle své matky.
Záleží na tobě, kolik toho chceš dát ze sebe bez záruky, že se ti něco vrátí. Bez záruky na výsledek.
Pokud do toho půjdeš, vybav se obrovskou-skoro spíš nevyčerpatelnou-dávkou trpělivosti, shovívavosti, lásky a pochopení.
Pamatuji si na pár lidí, kteří se mým životem jen mihli, ale zanechali v něm obrovskou stopu. Ať už momentálním pochopením, radou, kterou jsem v tu chvíli označila za největší blbost, nebo prostě jen tím, že byli.
Pokud si vybereš cestu, kdy chceš být s tatínkem holčičky a s ní, tak jí nenásilně vštěpuj morálku, správné chování a apod. Děj jejímu životu-alespoň po dobu, kdy bude u vás-řád a hranice, aby měla možnost se čeho chytit. Nelámej nad ní hůl při prvním, ani při druhém neúspěchu. Ono to bude chvilku trvat. Ukaž jí, že laskavost a láska jsou pocity, které jí dají víc než vztekání a zlost.
Jak jsem psala, je to velká práce s nejasným výsledkem. Ale když se ti to povede, tak budeš mít něco, co tě posilní nejen ve vztahu k tvému budoucímu děťátku, ale ta holčička od tebe dostane dar, ze kterého bude čerpat až do konce svého života, stejně jako ty.