Dle mého soudu jde o poměrně dost negativní jev. Zmíním dva hlavní argumenty.
(1) Klesá kvalita vzdělání. Při třiceti studentech v ročníku je možné na přednáškách diskutovat s přednášejícím, dvě skupiny cvičení po patnácti lidech vedou docenti a talentovaní a motivovaní studenti se navzájem dále motivují k lepším výkonům. Při třech stech studentů jsou přednášky jednosměrným proudem informací, dvanáct skupin cvičení po pětadvaceti studentech vedou doktorandi (stejně tam vesměs řeší nedostatky ve středoškolské problematice) a těch třicet schopných, rovnoměrně rozptýlených ve zbytku průměrných, snadno sklouzne k uspokojení jednookého mezi slepými. Takže lidé, kteří měli potenciál stát se vzdělanou elitou, končí jako lepší průměr.
Některé školy tohle umějí aspoň částečně řešit tak, že si drží malé elitní obory a vedle nich provozují kvůli obživě masovou produkci.
(2) Mohlo by se zdát, že výhodou je aspoň vyšší vzdělání těch průměrných, jenomže i to je sporné. Vezmu si jako příklad informatiku, s níž jsem kdysi trochu přišel do styku. Ta se dá provozovat jako řemeslo - člověk se naučí nějakou vývojovou platformu, základy databází, jednoduché algoritmy a návrhové vzory a už může do praxe a bastlit nějaká udělátka. Dá se ale taky pojmout akademicky, pak člověk potřebuje rozsáhlé matematické základy, nějakou logiku a lingvistiku, takže studuje třeba Goedela a Chomskyho - a řada lidí, co má na střední ráda počítače a klidně by se mohli živit programováním jako řemeslem, na tohle nestačí a na VŠ se zbytečně trápí, přičemž po čtyřech pěti letech třeba odejdou s Bc. diplomem, ale vzděláním prakticky nedotčení (jako perličku uvádím jednu zkoušku z poměrně prestižní informatické fakulty, k jejímuž úspěšnému zvládnutí byly potřeba 3 body z 25 a stejně to třetina studentů nezvládla, byl to tedy první ročník). VŠ prostě není jediná forma vzdělání a ani nejlepší forma vzdělání, je vhodná pro ty, co pro ni mají předpoklady, ne univerzálně.