To mi připomíná jeden můj nedávnej zážitek.
Šla jsem v podvečer domů z nákupu a cesta vedla kolem basketbalovýho hřiště na sídlišti. Bincala se tam skupina asi deseti, jak říkáte „snědejch“ kluků, tak mezi šestnácti až osmnácti. Znáte ten typ – hustej gangsta – tílka, kalhoty s rozkrokem u kolen, rovný kšilty, nějaký řetězy kolem krku a tak. Docela pořezové. Zmerčili mě asi na sto metrů, přestali hrát a postupně se takovým tím houpavým krokem loudali ke mně, roztažený po celým chodníku. Ten největší habán dribloval míčem před sebou a všichni si mě významně měřili.
Kolem pochopitelně ani noha a můžu vám říct, že jsem měla srdce až v krku. Najednou se ten s tím míčem rozpřáh a hodil ho na zem přímo přede mě. Kopačák se odrazil a mířil mi do obličeje. Jednala jsem úplně instinktivně, protože na takovou situaci se fakt těžko připravíte. Ve vteřině jsem upustila na zem obě tašky s nákupem a v podpatkách a sukni jsem vyskočila a ten míč jim zasmečovala zpátky. Pak jsem v klidu sebrala tašky a s úsměvem pokračovala dál (uvnitř jsem se pochopitelně třásla jak ratlík)….Vypukl ohromnej aplaus, nechali mě v klidu projít a od tý doby, kdykoli jsem šla kolem, tak mě všichni už z dálky uctivě zdravili a když tam měli nějakýho kámoše, tak mu důležitě sdělovali, že já jsem ta skvělá pani, co to umí tak dobře s míčem.