Mně je oporou rodina mého muže, můj brácha a naši přátelé. Momentálně mi synek leží v kritickém stavu v nemocnici, od soboty bojoval o život(a nemá vyhráno) a jediný, komu jsem NEMOHLA zavolat je moje vlastní matka. Bylo mi tak mizerně, že jsem jí i chtěla zavolat, ale zrovna v ten den jsem se dozvěděla o jejím dalším průseru a vykašlala jsem se na to. Zatímco tety, strejdové a kamrádi nám hlídají ostatní děti, abychom mohli jezdit do Prahy, berou je na výlety, kamarádi nabízejí pomoc, odvoz, hlídání, peníze...., tak moje matka je mimo hru. Přesto jsem vděčná a až šokovaná(příjemně), když vidím, kolik lidí na nás myslí, jak našemu úžasnému chlapečkovi drží palce a posílají mu sílu, modlí se za něj a píšou povzbuzující zprávy, že tohle už není něco, co by mě extra trápilo.