kterým ostatně vždycky byl a vždycky bude.
Je bohužel odrazem nás všech...

Dlouho to vypadalo, že premiér Bohuslav Sobotka nemá k bezprecedentnímu napadení Ukrajiny Ruskem co říct. Buď z něj v rozhovorech padaly bezobsažné fráze, že řešení krize vidí v „posílení diplomatických kanálů“ nebo že se má Rusko „distancovat“ od rebelů, kteří se pro něj a s jeho pomocí snaží odtrhnout kus východu země. Nad tím by šlo ještě mávnout rukou a říct si, že Česko prostě zase jednou nemělo štěstí na předsedu vlády, když jediné, na co se v těžkých časech zmůže, jsou věty bez jakékoliv váhy.

Jakoby snad byl premiér sám zklamán svým chabým výkonem, časem šel do sebe a přitvrdil. „Platí, že Česká republika nepodporuje zavedení plošných hospodářských sankcí, které by poškodily náš vzájemný obchod s Ruskem… Snažíme se dohodnout na takové podobě sankcí, která by co nejméně poškodila fungování České republiky, české armády a finančního sektoru.“

Po těchto slovech už v člověku zůstala daleko větší pachuť a stále se zpřesňující poznání, že v čele státu máme (odteď) zbabělce, který myslí jen na sebe. A který si kdoví proč myslí, že když se ohne a my s ním, Rusko v čele s agresorem Putinem si nás nevšimne a budeme ochráněni.

Takže po sobotě již definitivně víme, že Sobotka chce o Ukrajině jednat s agresorem bez Ukrajiny a že má evidentně snahu zapsat se do historie jako muž, který tu vykolíkoval prostor pro jakýsi Mnichov II. Jen stále nechápeme, proč s touhle ambicí dál stojí v čele Česka a nedá si raději žádost na přeřazení do Putinova kabinetu.