Teď moc hezky mluvil Bělobrádek - mj. o tom, že když hoří sousedovi střecha, nemůžu dělat, že se mě to netýká.
A že když je válka - zvl. tak blízko, že se prostě s určitými omezeními počítat musí. Třetí světovou nikdo nechce, ale diplomacie taky selhává.

Je to rouhání odmítat si trochu utáhnout opasek a hrát si na vlastním písečku.
Uvědomujete si vy všichni, kdo plivou na sankce a na to, že bude dražší bůček, že lidé, kteří byli před pár desítkami let naši spoluobčané, nemají VŮBEC ŽÁDNÝ bůček a umírají? (aby mě zas někdo nekamenoval - samosebou nebyla součástí Československa celá Ukrajina, ale podobně jako Slováci to prostě republikově blízcí jsou)
Opravdu nejste ochotni si urvat trochu od huby, když je to v podstatě jediná šance, jak pomoci?
Kdo pomůže nám, když budeme potřebovat, pokud se na všechny vykašleme?

(ano - pro někoho je velikou nadějí Putin, ale od toho by mnoho lidí vidělo "pomoc" jen velice nerado... )