Velmi dobře znám tyto pocity. Jedno dítě máme osvojené, druhé že nemáme šanci, dětí je prý v našem kraji málo. Syn je úžasný, moc ho milujeme, je to náš největší poklad. Na druhé dítě, které si teda vezmeme do pěstounské péče (milovat ho budeme bez ohledu na tuto skutečnost) čekáme už víc jak 4 roky. Máme údajně "špatné požadavky". Také jsem si kladla otázky, jestli jsem tak špatná a nenormální když chci další miminko, malé děťátko, s kterým se budu mazlit, budu vidět jak se učí sedět, chodit, mluvit... Syna jsme si přivezli v šesti měsících. Mně ty chvíle, když jsem s ním toto prožívala, nikdo nevrátí, já jsem vlastně trestaná za to, že sama dítě mít nemůžu... Je to opravdu tak špatné toužit po miminku? Přeju vám spolu s mým manželem hodně síly, psychické odolnosti vůči přístupu některých úředníku (budete to potřebovat) a věřte tomu - nejste špatní a vaše požadavky jsou naprosto přirozené, já to vím!!!