Dobře, odbornou pomoc nechce, možná ji nebude chtít ani nadále, možná jednoho dne dospěje k názoru, že ji přece jen vyhledá. Ona je jedinej soudce toho, jestli ji potřebuje, to nemůže okolí.
Takže nejde o to, jak reagovat na to, že brečí, ale nechce odborníka.
Ale uvědomit si, že nejsi odpovědná za to, že brečí. Můžeš jí pomoci tolik, aby tě to neohrožovalo, aby tě to energeticky nevysálo, aby to tvůj život nedostalo do nerovnováhy.
Takže to, co potřebuješ vyřešit, vlastně není u ní, ale v tobě samé. Vyřešit si, že je možné jí říct, že máš čas telefonovat jen tak a tak dlouho, tak a tak často, v takovou a takovou dobu. Že jí můžeš vyjádřit účast, jak to má těžký, ale nemusíš (a neměla bys) se do toho vžívat natolik, že jsi z toho sama emočně rozhozená.
Prostě udržovat svoje pevný a dobrý hranice.
Koneckonců pomáhající, který se nechal zničit, nemůže dál pomáhat ;), takže fakt bez výčitek si tu míru pomoci dávkuj a nechoď přes čáru. Je to to nejlepší, co můžeš udělat pro vás obě.