intenzivní pláč, u kterýho neumím určit důvod mě neskutečně točí a zdvihá mi masivně hladinu adrenalinu. Dcera byla taková v období asi roku a půl až dvou let, dokázala se rozeřvat úplně stejně kvůli včelímu žihadlu jako kvůli díře na ponožce nebo že je moucha v pokoji , a řvala takřka bez nádechů aniž by mi cokoli řekla, to mi nešlo zvládat. Když jsem aspoň věděla co je příčinou pláče a co s tím můžu asi tak dělat, dokázala jsem vydržet i ten řev s vidinou, že se dítěti uleví, pomůžu mu a přestane to. Manžel zvládal celkem dobře, i ten hluk vydržel větší a chlácholil déle. Naštěstí už z tohohle vztekání dcera vyrostla, ulevilo se mi značně.

Syn vztekací nebyl, ale je zase cíťa, a celkem brzo jsem zjistila, že mu vadí křivda (domnělá či skutečná), a dává takový signály, že poznám, že začne brečet (někdy se mi to podaří v této fázi odrušit a nerozbrečí se). Jenže manžel právě tohle neumí, a taky si z něj v podobném případě utahuje - je dost ironickej, a taky mi to vadí. Už jsem mu taky několikrát řekla, že by se mu (mužovi) tohle nelíbilo, ale též to moc nechápe - v tomhle jsme s mužem jiní, on byl vždycky ten silnej a v partě ten "šéf", já naopak, čili mám pro syna velké pochopení (že jednání z pozice síly se blbě snáší). No ale počítám že synek vyroste, tátovy vtípky si přebere po svým (jinak je syn taky dost humornej), a až jednou mužovi vypálí nějakou ironickou hlášku na oplátku, tak už budou síly vyrovnaný.