Na domácí úkoly můžeme nahlížet z několika hledisek. Mnoho odpůrců domácích prací, kteří převažují
v řadách rodičů, považuje jejich zadávání za prodlužování školního vyučování a tedy jen práci
navíc, která se nestihla ve škole. Je třeba si uvědomit,
že žáci tráví ve škole pouze část dne. V dobách, kdy se studenti učili od rána do večera a ve škole
i přespávali, nebyla potřeba domácích úkolů téměř žádná. Nyní prostřednictvím zadávání úkolů má
učitel možnost působit na žáky i v době mimo školní vyučování.

Domácí úkoly se považují za „prostředek aktivizace učebního procesu v době mimo vyučování, přičemž
se vyzvedává, že jsou to učební nebo praktické činnosti, které žáci podle daných instrukcí
vykonávají (…) zpravidla doma.“[5] Můžeme je také vymezit prostřednictvím jejich funkce, jako to ve
své publikaci učinil Zdeněk Kalhous: „O funkci domácích úkolů se v naší pedagogické veřejnosti vede
diskuse. Někdy se tvrdí (rodiče to rádi přijímají), že by domácí úkoly neměly být vůbec zadávány,
že by se žáci měli všemu naučit ve škole. Jestliže souhlasíme s Bloomovým pravidlem „90-90“, musíme
dát žákům čas na zažití učiva, jeho procvičení, pěstování vytrvalosti, organizování vlastních
učebních činností. K tomu jsou domácí úkoly vhodným prostředkem.“[6] Domácí úkoly mohou být chápány
jako druh samostatné práce, jak uvádí Miroslav Kořínek: „Zvláštním druhem samostatné práce žáků
jsou domácí úkoly. Jsou organicky spojeny s prací ve vyučovací hodině jednak tím, že navazují na
výklad a procvičování při hodině, jednak tím, že se při dalších hodinách kontrolují a hodnotí.“[7]
Podle pedagogického slovníku má domácí úkol „přímý vztah k vyučování, podporuje osvojení učiva,
rozšiřuje je nebo prohlubuje. Povaha, počet a rozsah domácích úkolů nejsou na našich školách
předepsány.“[8]

Ve vyučovacím procesu plní domácí úkoly aktivizační funkci, která je potřeba zejména mimo
vyučování. Když hovoříme o domácích úkolech jako prodloužení vyučování, měli bychom být obezřetní
při hodnocení takového výrazu. Myslí se tím totiž prodloužení v tom smyslu, že dochází k upevnění
poznatků získaných ve škole. Organizace výuky, která na českých základních školách odpovídá členění
do vyučovacích jednotek trvajících 45 minut, neumožňuje rozdělení hodiny do patřičných částí (úvod,
vysvětlení nové látky, procvičení, zopakování, fixace) tak, aby každé z nich byl věnován dostatečně
dlouhý čas. Z toho vyplývá, že se jistá část práce musí odvést doma, konkrétně tedy organizování a
osvojení nového učiva. Je to jednostranný pohled na věc, který opomíjí také funkci prohlubování
učiva samostudiem mimo školní prostředí. Práce doma také umožňuje žákům odstranit či dohnat
nedostatky v pochopení učiva, které jsou značně individuální. Právě vtažení žáka do vyučovacího
procesu i mimo školu je jednou z nejdůležitějších funkcí domácích úkolů. Navíc vhodné zadávání
domácích úkolů (např. projekty) může rozšířit žákův rozhled, probudit zájem o určitou problematiku
a nasměrovat jej k novým koníčkům a zájmům.

K rozvoji klíčových kompetencí žáků na základní škole, které definujeme jako „souhrn vědomostí,
dovedností, schopností, postojů a hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění každého člena
společnosti“[9], přispívají i domácí úkoly. Mezi takové kompetence patří kompetence k učení,
kompetence k řešení problémů, kompetence komunikativní, kompetence sociální, personální a občanské
a kompetence pracovní. Skalková ve své publikaci hovoří o výchovné funkci domácích úkolů. Uvádí, že
významným přínosem je utváření pravidelných návyků, které nutí žáka organizovat si svůj vlastní
čas, rozvrhnout si plnění úkolů a být zodpovědný za odvedenou práci. Velmi důležitý je i fakt, že
se při samostatné práci děti naučí samostatně pracovat s odbornou i jinou literaturou, sami se
přitom snažit najít optimální řešení pro zadaný úkol (Skalková, 2007). Podobné výhory připisuje
domácím úkolům i Kořínek, který zdůrazňuje, že díky plnění zadaných úkolů si žák osvojuje určité
návyky, které mu pomáhají vyrovnat se s plněním povinností a tím uspět v dalším životě. Mezi takové
návyky patří organizace času a stanovení určité pravidelnosti při plnění úkolů, systematická a
cílevědomá práce s dobrým výsledkem (Kořínek, 1984).