Já taky nemám ráda přístup muže k pláči našeho tříleťáka.

Můj přístup je - pokud něco je NE a dítě řve (pláče-vzteká se), protože ono chce ANO, tak já ho nechám řvát, aby se neučil, že si to vyřve. Tudíž mi nevadí, že nějakou dobu pláče, já jsem co nejvíc v klidu, abych svůj stres nepřenášela na něj, snažím se odvést jeho pozornost atd.

Mužův přístup je - raději mu vyhovět, aby neplakal, nesnáší, když malý řve. Když už mě nechce shodit a přes můj zákaz vyhovět, tak raději odejde na druhý konec bytu, aby to neslyšel. KOmentuje spíš směrem ke mě - na to mu vždycky odpovím, že když to umí líp, tak ať si to vezme na starost sám... To samozřejmě taky neudělá.

Jde o situace jako např. stříhání nehtů, dítě se brání, že nechce, utíká, řve - můj muž by mu tudíž nehty radši nestříhal nikdy. A byl by nejradši, abych to dělala já v jeho nepřítomnosti, aby on nemusel být svědkem těch scén Přitom mu sám nikdy nehty nestříhal a žádný konstruktivní nápad, jak to udělat bez pláče, taky nepřednese... Obdobněš návštěvy u lékařů a jiné "nepříjemnosti" jako obouvání nových botů Tj. být na muži, tak dítě chodí v sandálkách ještě v prosinci, protože první obutí podzimních botů je "za trest" pro všechny. Já se s tím nepářu, tu máš nové boty, chvilku se povztekej, za 10 minut už je v pohodě a příště už boty si obuje ochotně a bez slz. Muž by ho nejdřív dvě hodiny přemlouval, ať si je obuje, když by to bylo pořád NE, tak by buď nikam nešel, nebo ho nechal v sandálkách i za deště.