Moje máma je paní učitelka v důchodu a hlavně u staršího syna hrooozně řešila každou známku horší než 2 a ještě víc řešila, že já to nijak neřeším. Pak jsem jí vysvětlila, že pro mě skutečně není prioritou, jestli bude mít na vysvědčení v 6. třídě z přírodopisu jedničku nebo dvojku. Že mi jde o normální slušný prospěch a o to dostat se na střední školu dle jeho výběru. Že nemíním dělat z každé trojky tragedii, jako jsem to zažila v dětství já. Fakt jsem byla pod hrozným tlakem a nevzpomínám na to ráda. Sice to akceptuje, ale přesto si čas od času neodpustí "kdyby se jen trochu víc snažil, tak by mohl...atd" Já to ignoruju. Nikdy myslím nepochopí, že pozdější životní a profesní úspěch se fakt neodvíjí od toho, jestli má nebo nemá někdo na ZŠ vyznamenání v pololetí páté třídy