Vážný,

Vis co, nezlob se, ale mne tohle přijdou dost nadneseny řeči, umřít pro někoho, v kontextu toho , ze se dohaduje te , jestli mu vyprat prádlo.

Myslim, ze to pravý umění je pomoct a přitom NEumrit.

Sam říkáš, jak se tvoje církev stavěla k tomu, kdyz jste to pri výchově ne standardního ditete nemeli jednoduchý.

Ja jako pohan, ktery uz ma par podobnych situaci za sebou (ale ne tak těžký ho, protoze to pro me nebyl nikdy nikdo tak blízkej jako mama a nikdy tak agresivní a kdyz, tak ne na me), ti říkám, abys pomáhal, ale s rozmyslem a tak, aby na to nezarvala tvoje soucasna rodina. Nemusíš u toho milovat, často je to jen protivna povinnost a občas se přistihnes pri myšlence, ze se těšís, až ten člověk nebude, občas mas vztek, ze toho je na tebe moc s občas si vyčítas, ze toho děláš málo, ale kdybys to nedělal, vis, ze by sis to vycital určite.

Myslim, ze to je jedna ze situaci "v dobrým i ZLÝM", kdy byste jako rodina (ty, manželka a deti) meli držet pri sobe s vědomím, ze jste v jedny z nejtěžších situaci, co se da, a snažit si navzajem dávat najevo, ze SPOLU to zvládnete, děkovat si, vyjadřovat si uznáni a poslouchat, co ten druhy rika - myslim treba to, ze uznas nahlas manželce to s tema jejima rodicema.

Drz se, chlape, to dáte, ono to málokdy je tak hrozny, jak se to jeví.