Pam-pelo,
já si naopak myslím, že představit si partnera a dítěte na stejné úrovni je někdy velmi prospěšné. Neznamená to nutně, že se k dítěti chováš jako k partnerovi se vším všudy a že na něj kladeš nějaké nároky neadekvátní k jeho věku a schopnostem.
Já si ale myslím, když tak vidím některé lidi, jak se chovají ke svým dětem, že by jim rozhodně prospělo, kdyby se nad tím zamysleli, a pouvažovali, jak by se v obdobné situaci chovali k jinému dospělému. Protože to, co si někdo dovolí k dítěti, by jej v interakci s dospělým v životě nenapadlo. Prostě hodně lidí jede s dětmi v režimu "chovám se k němu jako k méněcennému, pravidla slušnosti tolik dodržovat nemusím, a vždycky mám pravdu".