Nemyslím, že je to krádež, ale nezodpovědnost a neupřímnost. Pokud to je částka nenarušující potřeby druhého, ani jeden to tak vnímat nemusí. Pokud věc člověk utratil pro sebe ale na potřeby jako ošacení, vidím to jinak než kdyby si je ulil a plánoval využít proti manželovi (škudlení pro milenky, pro případ rozchodu). Taky pokud by se tak nedělo opakovaně. A pokud by byl partner omezován na svobodě z druhé strany (například by první nedělil peníze dle jiných potřeb nezp svých). Tedy pokud by to vycházelo z emocí ne vypočítavosti, pak to není z mého pohledu krádež ale impulzivní zkrat, obrana. I když to nebnímám jako krádež, ale lhaní, ale jako výraz nespokojenosti, není to v pořádku.