Canteto,

byla jsem vychovaná podobně. Vzhled není to podstatné, atd. A dlouho jsem podle toho jela. Ale v jistém bodě jsem začala přehodnocovat, ovšem už dost pozdě a moje zajeté zvyky jsou prostě zajeté zvyky. Např. líčení - má maminka, propagátorka "vzhled není podstatný", totiž byla od přírody "kočka". Měla např. výrazné oči, tmavé obočí, husté bohaté pevné vlasy.
Já jsem od přírody šedá myš, celkem hezká, ale nevýrazná ženská, světlá, vlasy jemné (to se se připlácne k hlavě při troše vlhka). A díky výchově "záleží na tom, jaká jsi, ne jak vypadáš" jsem se nenaučila líčit (líčím se jen k příležitostem, jinak zřídka), neumím myslet na to, co si oblíkám (je to čisté, nejsou na tom díry, nejsou to pruhy ke kytkám = je to dobré), když jsem odrostla vlasům do copu (udělaly se mi po dětech trochu kouty a v copu už vypadám vysloveně blbě), nevím, co s nimi... Zkrátka jsem to, čemu tady občas říkají cuchta.

Lidi mě mají rádi, mám hodně přátel, ale... něco mi chybí.