to možná ano,

ale v těch důležitých situací dost záleželo na tom, že jsme byli spolu - velká láska - ale strašně se mu stýskalo po dětech.

Myslím, že to je pro běžného chlapa velké plus pro zachování rodiny, že mu děti chybí, ty společné zážitky a oslavy.

Já tu zkušenost nemám prvního muže jsem si neudržela, ani jsme neměli děti, muž, se kterým žiju, měl v době, kdy jsme se poznali dospělé - ale přesto.

Miluje je, záleží mu na nich, jsem s tím srozuměná - jsou to nakonec opravdu skvělí lidi, není těžký mít je rád, pochopit, proč mne nesnášeli nebo nesnášejí, brání mámu, já bych svojí bránila taky.

Jenomže muž se kterým žiju vnímá jako dost velkou prioritu svoje děti. A velmi jasně to dává najevo. A do toho je to slušný chlap i povahou, že se nikoho nikdy v nouzi nevykašle. A JÁ HO MILUJU a tohle přijímám jakože to je v pořádku.