Ad vlastní rozum a rodičovské selhání…

Rodič zná svoje dítě. Což ale neznamená, že může svoje dítě posuzovat vůči nějakému celku. Nezná totiž ty ostatní děti. Znám jistě synovy kamarády, kteří chodí na návštěvu, aby si zapařili na konzoli, ale nevím, jestli jsou chytrý nebo blbý, jestli by mohli něco studovat nebo nemohli… A ve skutečnosti fakt netuším, jestli moje dítě má buňky na studium, případně na studium čeho. Spoléhám na to, co mi řekne učitel a psycholog tabulkář, čili lidi, kteří mají představu o tom, CO mají zkoumat a také o tom, jaké jsou referenční hodnoty. Já to fakt nevím. Jen tak trochu tuším, co mu jde líp a co hůř.

Příprava na gympl taky něco stojí. Buď se připravovat budeme s přesvědčením, že to je dobrá investice nebo se třeba připravovat nebudeme vůbec. Pokud mi řekne psycholožka, že má vývojovou poruchu, která obvykle sama upravuje ve 13 letech. To je jen příklad.

A souvislost s důvěrou dítěte už teda nechápu vůbec.