Vidíš, my jsme problém s ADHD nerozpoznali jako rodiče, pomohly nám kamarádka mé ženy, psycholožka.

Pak s ním válčil ve zcela soukromých školičkách u mat. centra a zajímavé zjištění bylo, že správně ho vedly pouze učitelky, které měly vystudovanou speciální pedagogiku. Ostatní neznaly, nevěděly. (Běžné pedagogické vzdělání tehdy, ani dnes příliš mnoho o poruchách učení a chování, diagnostice a vedení takových dětí neobsahovalo.)

Ve speciální MŠ kde takových klubíček energie a šílenství bylo deset, tak to zvládali v pohodě včetně školky v přírodě - byly kvalifikované.

Třídní na ZŠ byl mladý, flexibilní, o problém se zajímal a kvůli zájmu i synovi (a možná i sázce o něj s jiným kantorem) si doplňoval vzdělání a zvládal to skvěle. Třídní s ním dělal nikoli jen normální výuku, ale i nápravné hodiny čtení. Družinářka právě naopak, byla to baba kolektivistická, vyžívala se v drezúře dětí i rodičů, divný syn byl jejím oblíbeným terčem.

(Tedy až do chvíle, kdy náš nahluchlý děda syna vyzvedával a ona mu významně zdůraznila, že tam nejsou, že mají školní mši - hospitace biskupa Malého či co.
A děda začal na celou školu velmi hlasitě lamentovat: Vši, už tady zase mají vši, to si v tom nedokážou udělat pořádek...)

Na G to již byly jen určité "technické" problémy, dyslexie, dygrafie, pomalejší soustředění, většina učitelů dává čas navíc a toleruje luštění škrabopisných bukvic. Občas si explicitně ověřily papíry a pak samy kluka upozornili, že to od něj v protokolech přijmou i takto...