Před 15ti lety, před mým manželem, jsem měla dvouletý velmi krásný vztah se ŽM. Pak dostal rozum a skončil to se mnou. Poté jsme se jednou za rok sešli na pokec u kávy a víc nic. Pak přestal komunikovat a přes 10 let jsme se neviděli. Já se mezitím vdala, spíš rezignovaně než z lásky, prostě jsem chtěla děti. Před 2 měsíci mě po tak dlouhé době kontaktoval a já jsem zjistila, že čas nic nespravil, a že ho miluju pořád stejně jako tenkrát. Strasně to bolí, už vzhledem k tomu, že moje manželství nestojí za nic, strašně moc mi chybí ten pocit sdílení s někým na stejné vlně, ale jsem rozhodnutá zuby nehty ho udržet kvůli dětem. Navíc jsem zjistila, že dávná láska opravdu nechce nic jiného než jít znovu na pokec u kafe, že za tím není nic jiného. Jak si v mozku zablokovat to centrum blbnutí, jak na něj přestat myslet, vzpomínat na to krásné co bylo a neustále si představovat něco co nikdy nenastane? Za celou dobu od tohoto vztahu jsem nepotkala chlapa, který by mě přitahoval, kterého bych chtěla, který by se mi alespoň trochu líbil, nevím jestli proto, že se takový nevyskytl, nebo prostě proto, že tahle láska ve mě byla hluboko zakořeněná. Připadám si celé ty dva měsíce jako nemocná, nefunguju a nemyslím normálně. Takhle na stará blbnout, fakt ze sebe nemůžu. Zažil jste někdo, poradíte jak z toho ven? Děkuji všem.