Text starší, z ledna, ale snad postačí:

"Čína je v současnosti druhou největší ekonomikou na světě a největším světovým exportérem. Pro EU je nejdůležitějším dovozním a druhým nejdůležitějším vývozním partnerem. Ve vzájemné obchodní výměně s EU má Čína dlouhodobě pozitivní obchodní bilanci, a EU je pro ni nejdůležitějším obchodním partnerem. Zdánlivě jde o opakování tradičního obrazce, který fungoval od starověku, kdy v dálkovém obchodě mezi Čínou a římskou říší putovalo na západ převážně zboží, zatímco za východ převážně hotové peníze. Ten přestal platit v souvislosti s průmyslovou revolucí na Západě, aby se v novém hávu vrátil v souvislosti s dynamickým průmyslovým rozvojem Číny po roce 1989.
Situace však zdaleka není tak jednoduchá. Globální finanční krize snížila domácí spotřebu v EU a USA, dvou pro Čínu nejdůležitějších trzích, a to v situaci, kdy Čína potřebuje rozšiřovat možnosti uplatnění svého zboží, aby udržela hospodářský růst. Udržení hospodářského růstu je důležité kvůli růstu veřejného dluhu a nutnosti splácet jej. Ačkoli Čína zdánlivě nebyla globální krizí postižena, není to dáno nějakou její specifickou odolností. Aby udržela hospodářský růst navzdory recesi v EU a USA, podpořila ho masivními půjčkami, které od roku 2008 způsobily razantní nárůst veřejného dluhu. Růst je však přímo závislý na schopnosti exportovat, takže čínská ekonomika se ocitá ve spirále, udržitelné jen tak dlouho, dokud potrvá vysoká míra růstu HDP. Potřebuje přitahovat další zahraniční investice, které znamenají příliv nezbytných deviz a současně technologický transfer. Jediným východiskem ze zmíněné spirály je budovat vyváženější a dlouhodobě udržitelnější ekonomiku, což znamená přechod od hospodářství založené na výrobě pro export, podporované půjčkami, stavebnictví a nemovitostech k hospodářství opírající se více o služby a domácí spotřebu.
Během globální krize se navenek stabilně rostoucí čínská ekonomika silně proměnila. Před krizí 90% financování ekonomiky zajišťovaly banky, na konci roku 2013 už to bylo pouze něco přes polovinu. Tato diverzifikace ve prospěch nebankovních institucí učinila kapitálové toky méně transparentní. Tváří v tvář nutnosti regulace bankovního sektoru, především omezení narůstající objem interbank loans, je čínská vláda je zatím poněkud bezradná. Původnímu modelu, založeném na tom, že místní vlády (local governments) si braly bankovní půjčky na velké infrastrukturní projekty, přičemž prodávaly půdu developerům, aby generovaly zisk na splácení půjček, dochází dech. Realitní trh se nasytil a banky jsou stále méně ochotné půjčovat, zatímco splácení existujících půjček je stále obtížnější. Před krizí bylo čínské hospodářství financováno dluhem relativně málo, nyní je to podstatně víc. Vládní dluh na všech úrovních činí na konci roku 2013 asi 55% HDP (nebo necelých 40% bez započtení contingent liabilities), přičemž dluhy místních vlád vyskočily za předchozí tři roky asi o 70%, a většině se nebezpečně blíží doba splácení. Z hlediska hospodářského růstu je však ještě varovnější, že korporátní dluh činí kolem 100% HDP. Čínská vláda zatím reagovala tím, že povolila místním vládám vydávat dluhopisy a do značné míry legalizovala rozpínající se stínové bankovnictví.
Kvůli nárůstu dluhů je Čína tím hladovější po zahraničních investicích. EU jako celek patří dlouhodobě k pětici nejdůležitějších zdrojů zahraničních investic v Číně (EU, Taiwan, Hong Kong, USA, Japonsko), a EU investice stabilně tvoří kolem pětiny všech FDI v Číně. Naproti tomu čínské investice v EU jsou dlouhodobě nominálně nižší, a tvoří dosud jen malou část celkového objemu: 1,4% v roce 2011, 2,2% v roce 2012. V listopadu 2013 zahájily EU a Čína jednání o nové komplexní investiční dohodě, která by měla zajistit liberalizaci investic a odstranit překážky na obou stranách, a zjednodušit a posílit ochranu investorů.
Čína navzdory pozitivní obchodní bilanci a velkým devizovým rezervám není příliš motivována, aby sama investovala v zahraničí. Motivace však existuje, to v zásadě dvojí: investice do vyspělých zemí znamená přístup ke globálně známým značkám a technologiím. Obojí je pro čínské firmy podstatné kvůli zvyšující se vnitřní konkurenci i prosazení se jak na vyspělých trzích, tak na domácím trhu. Protože možnost prosadit se na vyspělých trzích, které z hlediska exportu obsahují největší potenciál zisku, se zbožím nižší nebo střední kvality je omezená, jedinou možností expandovat je přejít na vysoce kvalitní zboží. Současně se však zvyšuje i domácí poptávka po kvalitním zboží. Z tohoto důvodu čínské investice v EU, ještě na počátku milénia zcela minimální, přece jen viditelně rostou, a během uplynulých deseti let se více než zdesetinásobily. Nejde přitom ani tak o strategické investice státu, jako o komerční investice. Finanční krize přitom usnadnila čínským firmám vstup do evropských společností. Je však jasně znát, že tyto investice směřují především do tří největších ekonomik, Francie, Británie a Německa, kde je nejširší přístup právě ke globálním značkám – ať se jedná o investice do francouzských vinic, britských nemovitostí nebo německého strojírenství – ale také k vyspělým technologiím."