Gabi,


musíš stanovit hranice a stát si za nimi přes nátlak, který jistě přijde.

Sedla bych si a sepsala bych si pro sebe, co pro sestru chceš a hodláš dělat, i jak často (třeba pravidelné hlídání nemocného dítěte 1x za měsíc, návštěva s pomocí 1x za čtrnáct dnů, já nevím co). Pak bych naopak napsala seznam, co nechceš a nehodláš dělat (neplánované cesty k lékaři, telefonické hovory v pracovní době, víc než 3 sms či 20 miunut hovoru denně, prostě jak to cítíš). S tím hle bych šla za manželem, co on na to, a domluvila se s ním, že ti pomůže se hájit (a ocenila bych, že má zájem o to, aby ses nestrhala, i o vaši rodinu) - třeba kdyby s tebou šel jako morální opora, až ten návrh, co můžeš a chceš dělat, budeš předkládat sestře - a nejlépe, kdyby u toho byl i její manžel. V klidu, vstřícně bych jim řekla něco ve smyslu "podívejte, rádi pomůžeme, ale i my máme vlastní starosti, a to, že máme zdravé děti, je štěstí, ale za vaše neštěstí nemůžeme. Tohle pro vás můžeme dělat." Stejně dojde pravděpodobně k výbuchu, ale seznam bych jim tam prostě nechala a odešla bych. Je zbytečné se bránit a zdůvodňovat, prostě říct své, na tom trvat, když bude situace gradovat, rozloučit se. (A pak zajít s manželem na vínko pro uklidněnou nebo tak)

Sama pro sebe si třeba můžeš napsat, co v těch tebou odmítnutých případech může sestra dělat - ne pro ni, ale aby sis byla ty sama jistější, že ji nenecháváš bezmocnou.

Možná, pokud si nejsi jistá v kramflekách, můžeš vše mimo předem dohodnuté věci přehrávat na manžela, s tím, že se "musíš zeptat". Sice ti to může připadat blbé, ale to ne by pak neleželo jen na tobě (a s manželem byste se na modelové situace dohodli předem, v případě něčeho nečekaného byste se dohodli aktuálně) - a co si kdo myslí, je v tomhle případě fuk.