Ono je to pro mě těžké odmítnout.Já třeba když vidím nevlastního tátu,ja slyší,jak se s mámou dohaduju a říkám si,že je nemocný a čeká,kdo ho zaveze do nemocnice,když sám nemůže,cítím se hrozně trapně,že já mám jít k holiči.Myslím,že ten pocit viny mám vypěstovaný už od dětství.Můj biologický otec mě pořád zhazoval,po rozvodu rodičů máma velké deprese a taky se na mě kolikrát utrhla.Ale pak se to na chvíli srovnalo,bohužel do chvíle,když se narodilo postižené dítě sestře.Pořád jsem za tu malou holku,která se bojí problémů a tak radši ustupuje a sama se tím ničí..Ale vnitřně cítím,že to není dobře,proto jsem se tady vypovídala a všem moc díky za názory.