Když jsem byla ve školství, občas to srovnalo pár pohlavků (pochopitelně beze svědků. U rodičů si nestěžoval nikdo, všichni moc dobře věděli, za co přiletěly. Jako pedagogové jsme to měli zakázáno, ale když může pedagog jen mluvit, může klidně mluvit i do zdi nářků, tím prd srovná) a pak vysvětlování a vysvětlování, že s takovým dkukem/holkou nebude nikdo kamarádit a škodí si sám, protože pak má on dvojku z chování. Jenže já jsem pracovala ve specce a tyhle děti nám tam šoupali jako na běžícím pásu, protože normální základky se jich koukaly zbavit. My pak měli děti ne postižené, ale normální nebo v pásmu lehkého nadprůměru, ale hyperaktivní. Prima práce. Byla jsem tam jeden z mála pedagogů, kdo tyto děti zvládal, dokonce i bez těch pohlavků. Ale fakt je, že to chtělo si vybudovat autoritu a to v těchto třídách není jednoduché.